Jak zvláštní, že již několik zápisků je ze soboty. Ano, celou sobotu dělám u koní. Řekla bych, že je to docela jak fyzicky tak psychicky namáhavé. V týdnu ze školy hned ke koním, od koní pak domů honit učení. Ale je to moje rozhodnutí, to já chtěla takový život, nemám si na co stěžovat. Dnes se měl konat další celodeňák, ale z důvodu toho, že bylo málo lidí, se jen jelo na dvě a půl hodinky ven.
Ráno u vrat jsem se potkala s Janinou. Zdržela jsem se. Na vratech byla nádherná pavučina s kapičkami rosy. Musela jsem si to vyfotit. Zrovna byla náhoda, že jsem u koní měla foťák. Pak jsme šly s Jančou do šatny, kde jsme se šťastně shledaly s Eliškou. Po krátkém ,,zdrbnutí" toho, co jsme stihly udělat za tu dobu, co jsme se neviděly, jsme šly udělat nějaký hnůj. Já jsem udělala Elfíka a Alíka. Janina Leničku a Grácii. Eliška Ladynku. Pak přijela ještě Natálie a ta si udělala Green. Za chvíli přijeli i Hrdlíkovi. Martin a jeho...paní? Nabídl mi tykání, je vážně skvělý a v pohodě. Jeho manželka je... No nevím, nijak mi nevadí je milá, ale moc se nebavíme. Pak už jen zbývalo přichystat sedla a věci. Zrovna když jsem si sedlala Elfíka jsem z boxu od Green slyšela hrozný křik pana Žáka. Nevěděla jsem co se děje, jen jsem slyšela šustění slámy a tlumené rány. Natála zas něco udělala určitě špatně problesklo mi hlavou a dál jsem se pečlivě věnovala svému koníkovi. Teprve po tom, co jsem ho nasedlala a dala chrániče jsem se začala pídit po tom, co se s Green vlastně stalo. Když jsem vyšla ze stáje, měla Natála Green i s hříbětem venku. Pan Žák už z mého tázavého pohledu poznal, co mě zajímá. ,,Lehla si se sedlem. Vůbec nevím proč. Kdyby Natálka..." Podíval se nani. Bylo mi to jasné. Natálie zas jen čučela a nic nedělala. Jen jsem pokývala hlavou. Green je šestnáctiletá kobyla plemene Anglický plnokrevník. Asi před třemi lety měla nehodu ve výběhu. Abych to zjednodušila, jednoho krásného dne přišla z venčí a kulhala. Kulhání už má chronické. Nevím proč si lehala, ale ta kobyla není zdravá. Vypadá smutně, je hubenější a taková celá nešťastná. Lehání pod sedlem žádný zdravý kůň neprovozuje. Nejspíš ji bolí záda nebo něco. Ale můj kůň to není.
Za malý okamžik jsme vyjížděli. Já pochopitelně na El Farucovi, Eliška s Lady, Jana s Leničkou, Natálie s Green, Martin s Grácií, paní Hrdlíková s Peggy a pan Žák s Queen. Opět jsem jela v předu. Jeli jsme nejdříve po dlouhé tranvnaté louce, kterou jsme celou proklusali. Pak jsme v kroku vyšli menší kopeček. Když byl Elfík ještě nenaježděný a mladý, měla jsem z toho kopečku pořádný vítr. Pospíchal dopředu, ne jednou ho se mnou na hřbetě i vyskočil. Dnes jsme ho však vylezli jako správní profíci.Pak jsme kráčeli podél pole. Z levé strany byl docela veliký příkop, pan Žák říkal, že asi tak nějak vypadá ten příkop u Taxisu. No, vzhledem k tomu, že kdybychom s Elfíkem do toho příkopu vlezli a mě by nebyla vidět ani špičička hlavy, je to opravdu pořádná jáma. Vážně respekt před těmi, kteří ten Taxis zvládájí... Poté jsme slezli z pole zase na cestu a začali klusat. Jenže bylo mokro a docela mlha, nic jsem neviděla. Radši jsme šli zpátky do kroku, bylo to docela nepříjemné. Směřovali jsme pořád na Rokytu. Šli jsme stále po cestě. Když cesta přestala být z kopse, znovu jsme na klusali. Už to bylo v pohodě, Elfíkovi nikam nepodjížděl zadek, bylo to prostě fajn. Doklusali jsme až úplně k vesnici. Tam se Elfík trošku bál, něco tam stavěli a byly tam na sobě naskladaná nějaká prkna. Pak jsme chvilku jeli přez Rokytu. Elfík pořád statečně v předu. A pozor, dokonce se mnou na hřbetě. Pak jsme se dostali na obrovské louky. Celé jsme to tam proklusali, všichni vedle sebe, každý si povídal. Všude mlha, neviděla jsem nic, jen krk mého koně a holky. Byla to poaráda, taková čarovná atmosféra. Cestou jsme potkali i dva houbaře. Pak jsme zajeli do lesíka, kam měli právě ti houbaři asi namířeno. Tam byla cesta, která přímo vybízela ke cvalu. A taky že jo. Elf se podemnou vznášel, slyšela jsem jen dunění jeho kopýtek. Jednou se lekl nějakého dřeva nebo co to bylo, ale jen zpomalil a podíval se na to. Má nárok, mládě moje. Pak jsme ještě chvíli klusali. Poté se před námi objevil kopeček dolu a tak jsme museli do kroku. Sešli jsme kopec a zase jsme byli ve vesnici. Tou jsme projeli až dozadu, kde jsme vlezli opět na pole. Chvíli jsme šli v kroku, v chumlu. S Janinou a Eliškou jsme si povídaly o tom i onom, prostě takový dokonalý relax. Pak jsme ještě chvilku klusali. poté jsme museli přejít na travnatou cestu, tam jsme také klusali. A to bylo vlastně celé, proklusali jsme to úplně až domů. Samozřejmě pak kousek od stáje máme takovou cestu, kde výhradně krokujeme, aby se koně vydýchali. Po příjezdu jsem Elfíka odsedlala a došla mu pro deku. Byl docela zpocený a venku docela zima, tak aby neprofoukl. Pořádně jsem ho do té deky zabalila, vypadal jako malý roztomilý dáreček. Nechala jsem mu deku a zatím si odnesla sedlo helmu, chrániče a vestu. Pak jsem mu ještě vyškrábala z kopyt a tvrdým kartáčem mu vydrbala nohy, měl je zacákané od bláta. Za chvíli se pouštěli ven. Deka splnila svůj účel, Elfík byl úplně suchý.
Po obědě jsme dodělaly hnůj a nastlaly. Tedy holky nastýlaly. Já jsem zatím myla mrkve, aby je ti naši miláčci nežrali špinavé. Máchat se ve studené vodě v té zimě taky nebylo nic extra, ale co bych pro ně neudělala že. Pak jsem ještě holkám pomohla zamést. Ještě jsme dostaly za úkol donést ze sadu jablka, každému koni kyblík. A tak jsme jako velké holky vzaly, kolečko, lopatu a šly jsme na jablka. Eliška jezdila s kolečkem, Jana dělala ze spadaných jablek hromádky a já jsem je lopatou nabírala do kolečka. Jak originální. Ale měly jsme to docela rychle. Pak už jsme jen s docela těžkým kolečkem vjely do každé stáje a nasypaly koním do žlabu. Měli vytamínovou bombu, mrkev a jablka. Protože byl čas, šly jsme za nimi chvilku do výběhu. Já naivně s foťákem... Byla mlha celý den a opravdu nic se ani fotit nedalo. Pár fotek mám, ale stojí to za starou bačkoru. Pak už jen v půl sedmé nám nezbývalo nic jiného, než se odebrat k našim domovům.
Pavučinka na vratech
Já a mrkve.. :-D
Sendy v mlze
Lenička v mlze..