Sobota 29.9. 2012

 A je tu další sobota u koní. Nástup ve stáji byl nic méně už v sedm ráno. Pan Žák jel i s paní (:-D) ke známím. Znamenalo to pro nás celý den v klidu a bez stálých poznámek od mistra Žáka, že zase nestíháme, jen kecáme atd.

 Hned jak jsem vlezla do šatny jsem potkala Janinu. Společně jsme pak šly koně nakrmit, oves a seno. Potom jsme jim ještě doplnily vodu. Nechaly jsme je v klidu žrát a ještě si na chvíli šly sednout do šatny. To už se k nám připojila i Eliška. V devět hodin měla přijet Bára. Jet s námi na vyjížďku. Asi v půl devaté jsme začly dělat taky nějaký ten hnůj, abychom toho neměly moc. Než jsme pořádně dodělaly box, objevila se ve stáji Bára. A tak jsme si začaly připravovat koně. Já jsem měla pochopitelně toho mého prcka, Janina Grácii, Eliška Lady a Bára Queen. 

 Jela jsem celou vyjížďku v předu. To aby si ,,mladej" zvykal, že chodí první. Taky se víc okouká. Ze vrat šel jak zaražený slimák, ale pak za vesnicí se docela rozešel. Došli jsme až na travnatou cestu, kde jsme začali klusat. Klusali jsme tak nějak v normálním tempu, ale Bára po nás vyžadovala trochu rychlepší. Tam, kde jezdí jsou ti koně prostě zvyklí chodit trochu jinak... Další problém byl ten, že se Elfíkovi moc nechtělo, takže donutit ho zvýšit rychlost byla docela práce. Doklusali jsme až na větší louku, která přímo vybízela k tomu ji celou procválat. Nic jsem ale neříkala a dál klusala... Pak se zaamnou Bára ozvala: ,,Myslíš na to, na co já?" Jen jsem se usmála a kývla. Nacválali jsme a docela v tempu jsme docválali až na konec louky. To El Faruca docela probralo. Potom jsme slezli podél pole do ,,Grindliku" kousek od Rokyty. Tam jsme to opět celé proklusali. Elfík byl vzorný, s oušky nastraženými vyšlapoval velmi příjemně kupředu. Poté jsme museli do kroku a vyšlápnout dva kopečky. Jeden byl na klusání docela prudký a druhý.. jak to říct.. zarostlý? No, nestíhala jsem se vyhýbat větvím. Když jsme se vymotali ze zpleti křoví a šípků, což bylo docela nepříjemné, jsme přelezli ještě jedno políčko a potom jsme se napojili na travnatou cestu, která už směřovala k domovu. Tam jsme si zase kousek zacválali. Jen do doby, než nám nějaký velmi inteligentní občan zaparkoval auto přímo do cesty, takže jsme ho museli obcházet polem. Potom už jsme se vraceli domů v kroku. I když  mi valach párkrát začučel třeba ne posed nebo se lekl, protože z pole vyskočila srnka, má stále nárok. Je to mladý koníček. A mám z něho vážně radost.

 Po vyjížďce jsme koně odsedlaly a vyčistily. Potom jsme je všechny pustily do výběhu. Zapoměly jsme sundat jedné kobyle, Green, bandáže.

Takže jsme ji ještě asi půl hodiny naháněly po výběhu, abychom ji je mohly sundat. Nezdá se to, ale ti koně jsou vážně chytří... Ano, pokaždé, když jsem ji skoro měla se otočila a utíkala úplně jinam, s čímž mě docela dost štvala. Ale nakonec se to povedlo, bandáže byly úspěšně odstraněny.

 A začala ta nejnudnější část dne. Musely jsme udělat v každém boxu hnůj, vyházet špinavou a mokrou slámu. Zní to blbě? Ještě horší to je, když to děláte naživo. Ale zrovna nám, trubkám od koní, tohle vůbec nevadí. Pro koníky to nejlepší, neděláme to z donucení nebo tak. Děláme to proto, že chceme. Mám pak lepší pocit, že pro ty koníčky taky něco udělám já, když oni mě snáší na hřbetu, můžu na nich jezdit. Do oběda jsme měly všude hnůj hotový. A tak jsme se s obrovkým, a když říkám obrovským tak opravdu obrovským nadšením, odebraly na oběd. 

 Na obědě bylo fajn. Samá sranda. Žádný stres, že se náhle zjeví pan Žák a vynadá nám, že nic nestiháme. Dojedli jsme sice brzy, ale opravdu zvládáme ještě hodinu trčet a v šatně a povídat si o všem možném. Nastýlat jsme začínaly docela pozdě.

 Já jsem začala tahat čistou slámu do stáje, kde je Elfík, Jana s Eliškou vozily slámu do ostatních stájí. Ještě jsme nanosily seno na večer a každému koni do žlabu nasypaly kyblík tvrdého pečiva. Pak už jen zbývalo všude zamést. Měly jsme vše hotové v rekordním čase. V půl třetí. Chvíli jsme ještě seděly v šatně. Pak jsme šly k výběhu. Jíst jablka, právě utržená ze stromu, sedět u výběhu, kde se pase váš kůň a u toho vám dělají společnost dva nejlepší přátelé je úžasný pocit. Nikdo mi ty vzpomínky nevezme.

 Koníky jsme zahnaly asi v půl šesté. Možná trošku dřív. Vše proběhlo v klídku, nikdo nám nikam neutekl. Pak jsem si ještě chvilku vzala Elfíka na vodítko ven. Asi po čtvrt hodině jsem ho odvedla zpátky do boxu a ještě jsme na vodítku chvilku vodili Californii, mladou dvouletou kobylku. Aby se to taky naučila, potvůrka malá.

 V půl sedmé jsem pak jela domů. Unavená, špinavá a zpocená s hřejivým pocitem... u srdce? Na takovéhle pování nejsem, ale když je to pravda, tak co. 

S Elfíkem ve výběhu :-)