Nemohla jsem ani pořádně usnout. Tak jsem se těšila. Nešlo to, že bych na celodeňáku ještě nebyla. Cestu již znám skoro nazpaměť... Šlo o El Faruca. Nikdy takhle dlouho pod sedlem nebyl. Sama jsem byla zvědavá na to, jestli se unaví a zpotí nebo jestli mu to nic neudělá. Věděla jsem o něm, že je to velmi vytrvalý koník, měla jsem docela obavy z toho, aby nedělal nějaké kravinky a já ne moc elegantně opustila sedlo.
Konečně přijelo červené auto. Kačka Altmanová mi navrhla, abych jela s nimi, aspoň nebude muset jezdit i můj táta. Cesta ubíhala rychle, celou tu dobu jsme debatovaly s Káťou o tom, jak hodně se těšíme.
Konečně jsme byly tu. Šla jsem nejdřív okouknout, kdo už tu je. Byla tu jen Natka a Maruška. Odnesla jsem si věci do šatny a vydala se za EL Faruconátorem. Nejdřív jsem si u něj musela udělat hnůj. Nevoňavá to práce, ale mám pak dobrý pocit, když vím, že se můj kůň vrátí do čistého boxu. Ostatní holky taky dělaly hnůj nebo čistily koně, nosily sedla... Pan Žák ještě z půdy naházel kupu čisté slámy. Když sem si valacha dodělala, rovnou jsem ho nastala slámou. Jedna věc mi však vrtala hlavou. Eliška tu stále nebyla. Měla jsem nepříjemný pocit, že nepřijede. Až když jsem si vytáhla krabici s čištěním na Elfa, ozvalo se za mímy zády to známé: ,,Zduř ženo!" Které mi oznámilo, že Eliška je konečně tady. ,,Zduř." Trochu jsem vyjekla, neboť jsem se jí docela lekla. Eliška si zatím přivázala Leničku, která stojí ob jeden box vedle Elfa. Také si přinesla číštění a začala malou kobylku pucovat. Udělala jsem to samé a zatím, co jsem Elfovu černou srst drhla hřbílkem jsem vyzvídala, proč přijela tak pozdě. Za chvíli přijela ještě paní Zajícová s dcerou Maruškou. Paní Zajícová, alias velká Kačka. Poznaly jsme se na táboře, kde dělala vedoucí. Nabídla mi tykání a je to vážně super ženská. :-)
Když byl ELfík čistý, přinesla jsem si na něj ještě sedlo. Měla jsem čas a tak jsem ho donesla i Elišce. Ještě jsem si vzala z šatny helmu, peníze a mobil a šla jsem sedlat. Když byli koně, co šli na vyjížďku nasedlaní, ostatní se ještě pustili ven, aby nemuseli být celý den zavření v boxech. EL Faruca to trochu rozhodilo, že kolegové ze stáje opouští svá místa a jen on a Lenička musí zůstat zavření. Abych pravdu řekla, docela brzy se uklidnil, zato Lenka byla docela histerická. Byl čas vyjet. Malá Maruška (dcera Kačky) jela na Peggy.Kačka na Lady, Natka na Green, pan Žák na Queen, Maruška na Sendy a velká Kačka na Grácii. Pomohla jsem všem nasednout, dotáhnout koně, připnout ohlávky. Když bylo vše ok, nasedla jsem si teprve já s Eliškou, abychom s mladými koňmi nemusely moc dlouho čekat. Jsou potom docela nervózní. Po nás si ještě nasedl pan Žák s Natkou a vyjeli jsme.
Cesta byla fajn a i El Faruco. Tedy ten byl na tom to nejlepší. Šel v klidu nikam se necpal neopíral se mi do toho. Zlatíčko. Myslím si, že je to tím, že jezdím, jezdím a jezdím. Je to na něm určitě znát, že si ho jezdím jen já a že docela pracujeme. Za mnou jela Eliška s Leničkou. Většinu cesty jsme jely vedle sebe a probíraly vše od školy až po koně. Jeli jsme směrem na Ptýrov. I kolem louky, kde Eliška spadla a skočil na ni kůň. A to jen z toho důvodu, že se koník lekl krávy... Samozřejmě i krávy tu byly. Když jsme míjeli louku, měla jsem v sobě hrozně špatný pocit, když jsme se ae přiblížili k výběhu s krávami, bylo mi ještě hůř. Takovou úlevu, když nám krávy zmizeli z očí si nedovede představit. Poté jsme zajeli do lesa a klusali po dlouhýýých lesních cestách. Užívala jsem si to, spokojeně vypadající koník, který podemnou příjemě šlape kupředu, vůně lesa. Nikdo si to nedovede představit. Je fajn být v lese pěšky. Ale být v lese na vlastním koni? To už jen tak každý nezažije. Potkali jsme mnoho houbařů. Někteří zdravili, jiní nás ignorovali a někteří koukali, jak kdyby koně v životě neviděli. Každý jsme jiný no. Na jedné cestě jme si i kousek zacválali. Elfík chtěl nejdřív docela dopředu, ale po chvilce pochopil, že tempo ostatních je značně nižší, než jaké se vybral on a tak zpomalil. Byla to paráda. Škoda jen, že cesta začala být po chvilce docela kamenitá a navíc z kopce. Potom jsme jeli kolem vodárny a až za ní dál cestou. Potkali jsme tam pár kládiček. Můj první skok s Elfem i když jen v klusu. Každý musí nějak začít. Cestou jsme pak proklusali až na kamenitou cestu, která vedla mezi domy a do vesnice. Byli jsme v Nové Vsi. Kousek od ,,hospody" kde si dáváme oběd máme výběh pro koně. Zajeli jsme tam. Koníky jsme oduzdili a odsedlali a teprve potom šli nazpět na jídlo.
Pan Žák a Elfíkovi ouška :-) Eliška a Lenička
Elfík Výběh
El Faruco ve výběhu
Eliška a El Faruco
S Eliškou jsme si objednaly stejné jídlo i pití a to řízek s hranolky (prostě klasika :-D) a Kofolu. Poté, co si všichni objednali jsme si sedli ven. Po chvíli s k nám sedli ještě nějací cyklisti. Byli docela v pohodě, nahlas se bavili a smáli, občas jsme se tomu smáli i my. Jasně, že cizí rozhovory se neposlouchají, ale to bychom si museli zacpávat uši, abychom je neslyšeli, což by bylo asi trochu neslušné a a vypadalo by to divně. Tedy aspoň myslím... Povídali jsme si, byla legrace. Cítila jsem se fajn. Přesně s takové lidi já potřebuju k životu. Ne, opravdu se nebavíme jen o koních, vždyť by to byla nuda. Jen mi přijde, že lidé od koní mají takovou ,,jiskru" či jak bych to nazvala. Ale to nebudeme moc řešit, nepíšu tady úvahu na téma, jací lidi mi jsou sympatičtí, píšu deník. Za chvilku nám čišník, nějaký ukrajinec či slovák nevím přesně, přinesl jídlo. Byl tu i minulý rok, co jsme jezdili celodenní a evidentně si mě pamatoval. Stoupl si za mě a podával jídla. A ano, pochopitelně se mi povedlo naklonit se tak šikovně, že když se pohnul, nevím přesně jak, jako každý normální člověk za záda si nevidím, praštil mě talířem do hlavy. Hned z něj vypadlo:,,Promiňte mlada pani, sléčna." A s lehce přitroublým úsměvem na tváři rozdával další jídla. Eliška, která seděla vedle mě a celou tuto scénku sledovala z perfektního sedadla, hned po jeho odchodu vyprskla smíchy. Hned začala opakovat tím jeho zvláštním přízvukem:,,Mlada pani, sléčna!" Opravdu velmi vtipné. Já se taky smála, ale v tu chvíli mi to bylo docela trapné. Zvlášť, když se na mě otáčeli i ti cyklisti. Radši jsem se pustila do jídla. Řízeček byl dobrý, ale na můj vkus až moc malý. Nebo jsem prostě jen nenasytný člověk, já nevím.
Po jídle jsme se ještě s Eliškou podělili o sklenici Kofoly. A tak půl hodinky ještě seděli a povídali. Nebolely mě nohy z pobízení jako, prý, některé. Spíš jak jsem seděla na koni, tak přesně do tvaru lehce šišatého o mi ,,ztuhly." byl docela problém, když jsem se chtěla jít podívat ke koním a taky na wc, se vyštrachat z lavice pryč. Nohy jako by neposlouchaly. Ale vždy jsem to nějak zvládla. Nevypadala jsem u toho asi zrovna ,,k nakousnutí" ale co je komu do toho, jak já opouštím své místo na lavici. Pochopitelně s Eliškou, ano jsme jak dvě slepičky, jedna bez druhé neudělá ani krok, jsme prostě holky, jsem nakonec zvládla jak wc tak dojít k výběhu a zkontrolovat ELfíčka. Ani se moc nezpotil a s hubou plné trávy vypadal opravdu spokojeně.
Po půl hodince odpočinku zavelel velký šéf, tedy pan Žák k odchodu. Museli jsme si koníky ve výběhu pochytat, nauzdit nasedlat... Těžší, než se zdá. Některým koním se prostě od trávy nechtělo a odmítali k nám přijít. Moje malé mišiši, ano, tak říkám Elfíkovi, ale nezklamalo a přišel. Eliška mi s ním pomohla. Nauzdila jsem ho a Eliška mi koníka pak držela, zatím co já sedlala. On by mi asi postál, ale jistota je jistota. To se nedá říct o Kačce. Asi si myslela, jak je šikovná a vše si udělá sama. Jenže když dala na Lady sedlo,a Lady nikdo nedržel, Ladyna se rozhodla odejít. Běhala tam po výběhu se sedlem, které ale nebylo zaplé a tak jí podbřišník z jedné strany sedla plandal. Trochu jsem se bála, že si na něj dupne, sedlo spadne a zničí se. Nakonec ji ale někdo chytl. Elfíka jsem už měla nasedlaného a připraveného a tak Eliška šla raději Lady držet, aby ji Káťa mohla v klidu dosedlat. Pak si chtěla nauzdit Leničku. Lenička občas s užděním zlobí, nechce si vzít udidlo. Dnes nezazlobila, dnes zlobila nonstop. ELiška ji dala otěže a martingal na krk a sundala jí ohlávku. V tu chvíli mi bylo jasné, že se něco stane. Lenka házela hlavou, odmítala udidlo a dělala náznaky, že si stoupne na zadní. Nakonec prudce trhla hlavou a rozcválala se pryč. Eliška ji pochopitelně pustila, víte jakou má takový kůň sílu? Tohle bylo ale trochu horší, udečka za ní vlála, tahala ji po zemi. Jen jsem viděla, jak z ní létají některé části.Lenka byla jako šílené. Nechtěla se nechat chytit, zároveň se bála zbytku uzdečky, co ji pořád držel na krku a táhla po zemi. Pan Žák ji pak nějak chytl. Dala jsem mu Elfa ohlávku, aby měl kobylu za co chytit. Eliška pak donesla čelenku, nánosník a zbytek, co z uzdečky našla na zemi. Pan Žák ji dal nějak do kupy. Myslím, že se utrhl podhrdelník a tak se musel nějak zapnout na lícnici. Tak nějak, moc si to nepamatuju. Pak chtěl Leničku znovu nauzdit. Bylo to docela složité, opět házela hlavou, nechtěla udidlo, stavěla se na zadní... Trvalo to docela dlouho, ale nakonec se to povedlo. Pak se už jen připravila Peggynka a pan Žák Queen a mohli jsme jet.
Vetší část cesty zpět se jede po vesnicích. Upřímně mi to nijak nevadí, člověk už je pak na nějaké delší klusání docela unavený. Ovšem nejdřív se musí projet lesem. Tam jsme si i třikrát zacválali. Bohužel jsme na konci jednoho cvalového úseku zjistili, že jsme se ztratili. Hledali jsme cestu, na kterou jsme se měli dostat. Víte kdo ji našel? Já. Cválali jsme a Elfík usoudil, že si trošku zazávodí. Na to abych ho tahala zpět a snažila se zase zařadit za pana Žáka bylo kolem moc stromů. Bála jsem se, abychom do nějakého nevrazili nebo tak něco. Pořádně jsem do něj kopla, aby přidal a předjeli Queen. Pan Žák na mě zavolal ať cválám v předu a ať jedu pořád po cestě. Jenže cesta se točila doleva, na druhou stranu než jsme potřebovali jet. Instinkt zakázal zatáčet a já cválala pořád rovně. Pan Žák celý zmatený nechápal. Zpomalila jsem do klusu a do kroku. Nejdřív nechápal, proč jsem nezatočila. Pak si všiml cesty před námi. Byla to ona, ta na kterou jsme měli najet. Nemáte zač. :-) Dál už jsme pak šli v korku a občas kousek zaklusali. Samozřejmě v krokových částech jsme jeli s ELiškou bok po boku a povídali si. Potkávali jsme docela často jabloně. Měla jsem tu smůlu, že vždycky, když jsem si konečně utrhla dobré jablko, pan Žák chtěl klusat. Už jste někdy klusali na mladém koni s jablkem v ruce? Kousek jsem to zkoušela, nejde to. Pak už jsme se dostali až k silnici, kudy jezdíme na Ptýrov. Za necelých čtyřicetpět minut budeme doma.
A taky byli. Když jsme přijeli, odsedlala jsem Elfíčka a dovedla do boxu. Umyla mu udidlo a sundala ohlávku. Chtěla jsem ho ještě nechat se napít a tošku vyfouknout, než ho zas budu obtěžovat kartáčem. ELiška udělala to samé. Neměla ale Leničku nastlanou a tak jsem mezi tím, co ELfík odpočíval nastlala Lenku a hodila trochu čísté slámy do ostatních boxů. Teprve potom jsem mého miláčka vyčistila kartáčem a vyškrábala mu z kopýtek. Teď už jen počkat na rodiče. Napadlo mě, že bych ELfíkovi mohla v nedalekém sadu nasbírat do kbelíku teochu jablek, má je totiž rád. Eliška se přidala, že dá jako odměnu Leničce za to že to s ní prý vydržela. U sbírání jsme si taky odpočinuly trochu i my a probraly všechny naše zážitky z vyjížďky.
Když jsem se belhala s kýblem plným jablek zpět ke stáji, můj táta už na mě čekal. Rychle jsem Elfíkovi nasypala jablka, uklidila sedlo a sbalila si věci. Rozloučila se se všemi a odjela domů.
Eliška a Kofola :-D
Cesta zpět, Eli a Leni Cesta zpět, Kačka a Lady, Maruška a Peggy
kousek z naší vyjížďky → www.youtube.com/w/...