Já-hrdá majitelka :-)

 Jmenuji se Simona a je mi šestnáct let.

 O koně se zajímám od malička. Když jsem se plazila, stoupala jsem si potom na nohy a hrála si na koníka. Bylo jasné, že koně se mému životu prostě nevyhnou.

 V mích pěti/šesti letech jsem měla poprvé zaplacenou jezdeckou hodinu. Samozřejmě jsem se svezla i na pouti na ponících a tak podobně, ale nebylo to to pravé ježdění. Bylo to na Solci. Můj první koník byl menší Český teplokrevník jménem Alík. Nevím, jestli se tak opravdu jmenoval nebo to byla přezdívka... Prostě Alík. Začátky na lonži byly báječné. Samé cvičení rovnováhy, sahání si na špičky, natahování se koni k uším a k ocasu. Řekla bych, že mi to hodně dalo, jsem velmi pohyblivá v sedle, aniž bych měla pocit, že padám. Seskakování z koně kotrmelcem mi taky pomohlo. Hlavně mě to bavilo :-). Můj další konček byla o něco větší kobyla, jménem Mína. Alias Minka, též nevím jestli to byla pouze přezdívka nebo ne. Bylo mi šest, nenapadlo mě se na to ptát. Každopádně jsem byla nadšená z toho, že jezdím bílého koně. (Ano, byla jsem zblblá z Popelky, chtěla jsem Juráška..) Trénovala mě Lucka. Menší drzá slečna, která ale ovšem úžasně trénovala. Nikdy na ni nezapomenu. Už ani nevím přijmení, ani kde skončila nebo tak.. 

Alík

Mína

Lucka potom přešla na Ptýrov. Větší stáj s více koňmi. Začala jsem jezdit na bílem (opět, jupí :-D) poníkovi, jménem Karel. On mě naučil vážně hodně. Na něm jsem zažila první cválání, první pád, první skok. Byl to prý pěkný ,,hajzlík", kousal. I když po mě ani jednou nechňapl, nekousl nic, tak nevím. Druhý poník, na kterého jsem sedala byl Míša. Míši Hyky Míša. Míša byl soukromý, byl to Hykovic poník. Ale nechávali ho používat jako školního poníka. Na něm se mi jezdilo líp, narozdíl od Karla poslouchal, nikdy neutekl z jízdárny semnou na hřbetě, neuhnul od skoku. Ale Karlíka jsem měla stejně nejradši. 

 Jezdila jsem na ponících, trénovala Lucka a vše bylo fajn.

Jen do té doby, než Lucka zase odešla. Já ale prohlásila, že na Ptýrově zůstanu. Jezdila jsem více koní, které používali jako školní. Verziku, klisnu Anglického plnokrevníka a Martiniho, téhož plemene. Pak ještě kobylku haflinga, Rusalku. A nakonec Limita a Samuraje, valachy plemene Český teplokrevník. Párkrát jsem taky měla jednu obří černou kobylu jménem Etina. Jak se měnili koně, měnili se i trenéři. Pamatuji si Romanu, příjmení neznám. Jezdila drezůru, sama měla drezurní kobylu jménem Maureen. Potom Terku Košťálovou. Vysoká blondýnka, která mě učila za jízdy seskakovat z koně. Pro jistotu, kdybych někdy padala z koně tak šikovně, že bych se ještě stihla rozmýšlet o tom, jestli spadnu nebo ne. Ta také odešla. Pak se vystřídalo pár trenérů a potom jsem dostala Jirku Dýtla. Hodně jsem s ním skákala a celkově koním rozuměl. Škoda jen, že hodně rád pil... Nakonec ho z Ptýrova vyhodili.

Karel

Karel

Etina

Márty

 Odešel trénovat na Páterov a já šla s ním. Měla jsem ho vážně ráda. Na Páterově jsem jezdila jen chvíli. Na první hodině jsem dostala tmavou hnědku jménem Moncherie. Tu jsem měla jen jednou. Pak jsem vždy dostávala nádherného šimla, u kterého nevím jak se jmenuje, měl složité jméno a tak mu říkali Enzáč. Prý je prodaný někam do Německa. Ale nevím přesně moc ti z Páterova nepamatuji, jezdila jsem tam vážně chvilinku. Přešla jsem zpět na Ptýrov a to když Dýtl opět někam odešel. Od té doby jsem o něm neslyšela.

 Na Ptýrov jsem se vracela z toho důvodu, že to tam bylo velmi pěkné a moderní. V téhle době bych řekla až přepychové ovšem naše finanční možnosti na Ptýrov už dávno nestačí. Ono platit každý týden pětset korun jen kuli tomu, že já si chci svézt zadek na koni mi přijde třeba vůči sourozencům opravdu nevhodné. Jezdila jsem nicméně dál. Trénovala mě Irena. S ní jsem hodně skákala. Jezdila jsem hodně Samíčka aleias Samuraje a Limita. Občas Verziku. Čas plynul. Já byla starší. Chtěla jsem s koňmi pracovat víc. Už mě nebavilo jen přijet k nasedlanému koni, odjezdit si a jet zase domů. Chtěla jsem koně krmit, pomáhat s hnojem, se sedláním prostě se vším. I když sem se asi půl roku snažila o sobotách mezi ,, Ptýrovské" zapadnout, nějak se mi to nedařilo. Měla jsem toho dost. Chtěla jsem odejít. Naštěstí jsem ještě chvíli počkala, naskytla se totiž možnost udělat si jezdeckou licenci, díky níž bych mohla jezdit oficiální závody. Měla jsem ji dělat na Verzice, ale jelikož jsem si s ní moc nerozuměla, co se týkalo skákání, pan Voksa, trenér jezdec a obecně řečeno vysoko postavená osoba na Ptýrově mi na licenci půjčil Limita, kterého jsem měla ráda a navíc mi to na něm šlo. Licenci jsem udělala. Bylo to 5.4. 2008. Po licenci jsem si začala hledat novou stáj.

Enzáč

Verzika

Limit

Limit-licence

Jízdárna Žák. Má nová stáj. Narazila jsem na ni přez jednu paní učitelku, která mi ji doporučila, protože hodina stála polovinu co na Ptýrově a byla blíž. Tato jízdárna je až dodnes (a doufám, že ještě hodně dlouho bude) můj druhý domov. Celý areál vlastní paní Bernatová, která ho pronajímá manželům Žákovím. Resp. panu Žákovi, který to má vše na starosti. Přešla jsem tam v květnu roku 2009. Nejdříve jsem jela hned na začátku prázdnin na tábor. Nikoho jsem neznala, koně, holky... První den byl docela náročný. Ale do odpoledne jsem se stihla seznámit. Od té doby mám super kamarádku Terku, která ovšem bydlí kousek od Benátek, takže to k sobě máme docela daleko. Ovšem stále udržujeme kontakt a jsem za to vážně ráda. :-) Můj první koníček, na kterém jsem tam jela byla starší (nyní devatenástiletá) ryzá kobylka jménem Peggy. Potom, na táboře jsem dostala hnědku, úžasnou kobylku Sendy. V té době ji bylo pět let. Jezdilo se na ni málo, byla to mladá kobylka, takže nani jezdili jen zkušenější. Zamilovala jsem se. Ona mě asi měla (snad ještě má) taky docela ráda. Rozuměli jsme si a bylo to, myslím si, i docela vidět. Každopopádně nám to každý říkal, takže asi jo. :-D Další koník, kterého bych ještě tak zveřejnila je Lady Fame. Velmi obtížná kobyla na ježdění. Ale naučila mě toho hodně. Díky ní cítím při zaskakování, jak se kůň ,,nadnese" a teď už vím, co přesně bych po koni měla chtít.

 Už jsem tam zůstala. Pan Žák je skvělý trenér, nedá mi na jízdárně pokoj, dokud cvik, který právě provádíme nevypadá aspoň trošku k světu. K mé velké radosti mě tam nechal i o sobotách. Stalo se to mojí denní rutinou. Každou v sobotu, už v osum hodin kmitat u koní. Je to okrádání se o volný čas, každý v sobotu chodí ven jezdí na diskotéky atd.? Pro mě určitě ne. Prý na mě poznal, že to opravdu chci, mám k tomu vztah. Začal s mnou pracovat víc. Nechával mě jezdit i v sobotu, pracuje na mém sedu, vedení koně, na stylu skoku. Za to, co umím jsem vděčná jedině jemu. Je to práce, tvrdá práce. Jasně, určitě jen na tom koni sedím a nic nedělám... Až si to vyzkoušíte taky, řekněte mi, dřív nemáte právo soudit. 

 Nepoznávala jsem jen skvělé koníky, ale i super lidi. Za zmínění určitě stojí Jana Martanová, Eliška Hazrová, Kačka Altmanová a Kačka Povšíková. S Kačkou A. jsem ke koním chodila v sobotu. V kuse asi necelé dva roky. Užily jsme si toho vážně moc. Bohužel dělá závodně aerobik na velmi vysoké úrovni a tak teď už tam s mnou moc nechodí. Vystřídaly ji Jana a Eliška, takže mi tam není smutno. :-) S holkama jezdíme každé úterý a skáčeme. V sobotu jsme tam na celý den. Děláme hnůj, nastýláme... Zní to jednoduše, ale zkuste si ve třech lidech udělat třináct boxů a hned budete mluvit jinak. Minulé prázdniny si k nám dala kobylu Kačka Povšíková. Káťa je hrozně hodná holka, ale bála se skákat. Nicméně kobyla to umí. Občas jsem ji jezdila. Nevada opravdu není na ježdění jednoduchý koník. Ze začátku mi vždy dala docela práci, než jsem si ji dostala tam, kam jsem chtěla. Ale docela to šlo. Kačka má nyní za sebou hobby závody a chystá se dělat licenci. Dojížděla jsem za ní do Strážiště, občas Nevadku ještě ,,rovnala" a myslím si, že jsem Kačku v jejím jezdeckém umění posunula zas o kousek. dál.

 Můj život, tedy aspoň u koní byl skvělý. Jasně, občas jsme se na všem neschodli, trochu se pohádali a pak zase usmířili. Ale jsme jen lidi, kdo se ještě v životě nehádal? Asi nikdo že. Pan Žák mi nabídl, že mu můžu pomoct obsednout jeho mladou tříletou kobylku, jménem Lenka. Říkáme ji ale Lenička, protože je docela maličká. Rozhodně jsem souhlasila. Další zkušenosti. Nikdy jsem práci s mladým koněm neviděla a nezažila. Pozorováním zkušené osoby a nezkušeného koně bylo úplně něco jiného, než na co jsem byla doposud zvyklá. Vždy totiž uměl koník a člověk se čil. Teď to bylo naopak. Práci s Leničkou jsem milovala. Každý den jsem si v hlavě nesla nové poznatky, nové názory na věc. Lenku jsme nakonec v klidu obsedli. Nyní na ni naprosto v pohodě jezdí i jiní jezdci (i když mě to trochu mrzí, ale zas na druhou stranu... všichni mě chválí, že sem Lenku najezdila dobře.) Trošku jsem Leničku ,,využila." Okoukala jsem na ni, jak bych měla jít na mladého koně. Což se mi opravdu hodilo. Prostě je to zkušenost do života. Nikdy na ni nezapomenu.

Sendy

Lady Fame

Nevadka

Lenička při obsedání

 S Leničkou jsem se dopracovala daleko. Jela jsem na ni mého prvního Huberta. Dokonce jsem ji dotáhla na hobby závody. Ještě s mnou jely Jana s Eliškou. A to jen díky panu Žákovi. Občas si to ani neuvědomuji, ale to on ze mě udělal to, co jsem. A holky? Jen s nimi se cítím báječně, nemusím nic předstírat. Takové přátele jsem nikdy neměla, asi už nikdy mít nebudu. Teprve s nimi jsem pochopila, co je to pravé přátelství. S nimi a koňmi. Během dalšího roku jsem dostala koně, hříbě. Pan Žák mi ho doporučil. Narodil se u něj, velmi dobře zná jeho mámu a jeho ,,příbuzné." El Faruco, můj nový koník. Naprosto se trefil, hodíme se k sobě perfektně. Nejlešpí pocit je ten, když koně znám od hříbátka a po dvou letech ho nakonec dostanu. Jak ,,dojemné." :-)

 U Pana Žáka jezdím dodnes a určitě nehodlám někam odcházet. Takovou školu, jakou nám dává on nikde jinde mít nebudu. Řekla bych, že je to občas docela tvrdé a fyzicky namáhavé, ale který sport není. Jasně, občas jedu na tábor nebo si zaplatím hodinu někde jinde. Ale to jen ztoho důvodu, abych si vyzkoušela co nejvíc koní a stájí, trenéru atd. Zkušenosti, zkušenosti a zkušenosti. Jsem moc ráda, že mi rodiče dovolili kráčet  touto cestou, na které za mnou nezůstavají jen moje stopy, ale i stopy koní. Bez nich by můj život nestál za nic a já nebyla tam kde jsem. Děkuji všem, kdo mě v tom podporovali a podporují.

Já s Leničkou na Hubertu

Já s Leničkou na závodech

Já a MŮJ El Faruco