Sobota 2.2. 2013

  Dnes byl perný den. Odvážel se Egon, hříbě od Green. Pak se mělo jít jezdit a ve dvě hodiny se měli přijet podívat na Sendy nějací kupci. Měla jsem docela nervy. Ale vlastně.. Všechno je v pohodě.

 Přijela jsem ráno jako poslední. Hned po uvítání se s holkama, ano, od pátku jsme se neviděly, to je přeci příšerné, jsme se vrhly na hnůj. Měly jsme dělat hnůj do té doby, než přijedou s přepravníkem na hříbě. Příjezd byl naplánován na desátou hodinu. Já s Eliškou jsme dělaly v zadu ve stáji a Janina Sendy a Grácii. Jaké překvapení pak bylo, když už chvilku po déváte se nám ve dvoře vynořilo velké stříbrné auto i s vozíkem na koně. V něm byla Bára a asi její taťka, který řídil. Bára u pana Žáka jezdila už pěkně dlouho, ale pak odešla. Rozešli se ovšem v dobrém, takže pořád udržují kontakt. Nevím proč zrovna Bára. Jezdí velmi dobře, momentálně jezdí mladé koně panu Jermářovi v Borovici. A Egon je hrozný blbec, nenechá na sebe ani sáhnout, je malý a celý takový.. Nevím, já bych si ho rozhodně nekoupila. Ale Bára to s koňmi umí, takže věřím, že z něj vyroste šikovný koník. Ale pan Žák tu nebyl, šel domů zatopit či co. Zatím jsme dodělávaly boxy.

 Když přišel, hned jsme začali s nakládáním. S přepravníkem se nacouvalo skoro až k vchodu stáje, aby se s hříbětem nemuselo chodit moc daleko. Pak se spustila rampa. Od vozíku ke stáji jsem držela lonž a na druhé straně další lonž držela Janina. Tím se vytvořila jakási ulička. Ono když vám pak kůň jednou skočí z rampy do strany dolů, není jednoduché ho tam dostat. Zapamatuje si to, že se mu to jednou povedlo a bude to zkoušet znovu. Eliška vlezla do boxu a držela Green. A vše mohlo začít. Bára během pár minut zapnula vodítko Egonovi za ohlávku. Docela mě to překvapilo. Pak nevím co se dělo. Slyšela jsem jen kroky, šustění slámy a funění. Po chvilce vylezli. Bára táhla Egona za ohlávku z jedné strany, její táta ho držel z druhé. Pan Žák ho tlačil za zadek dopředu. Vůbec nechtěl dopředu. Já s Janinou jsme mu zkřížili lonže za zadkem, aby nemohl couvat. Obě jsme se do něj opřely a Egon nedobrovolně nastoupil. Hned jsme za ním zabouchli rampu. Uvnitř zůstala jen Bára, která mu musela ještě sundat vodítko. Ale hned vylezla postranními dveřmi. Egon ve vozíku chvíli dupal a řehtal. Celý přepravník se klepal. Vypadalo to, jakoby v něm byl nějaký nabušený hřebec a ne malé ošklivé hříbě. Jsem ráda, že je pryč. Green konečně bude mít klid a o Egona se aspoň bude někdo starat. Do té doby si ho nikdo moc nevšímal.

 Než vyjeli se docela uklidnil.

Poslední zamávání. Hned po tom jsme si šli připravit koně na ježdění. Já Elfíčka, Janina Grácii a Eliška Lady. Pan Žák samozřejmě Queen. Za chvíli už jsme všichni nasedali na koně. 

 Vyjeli jsme z vesnice na cestu. Já jsem jela vedle pana Žáka a holky vedle sebe. Byl příšerný vítr. Hrozně to dunělo. Bylo mi to velmi nepříjemné, měla jsem pocit, že za chvíli z koně uletím. Elfíkovi se to asi taky moc nelíbilo. Evidentně mu foukalo do uší, protože když byl vítr vážně silný, dával hlavu dolů a vyhazoval nebo naopak dělal takové polosvíce, legračně ,,házel" předníma pacičkama před sebe. Mě to ale moc vtipné nepřišlo. Potřebovala jsem smrkat. Kdy ten truhlík musí nejvíc vyskočit? Zrovna když držím v jedné ruce kapesník a pokouším se o uvolnění mých nebohých dutin. Naštěstí jsem ale šikovné děvče a udržela jsem se.

 Poté jsme zahnuli do leva. Já jela v předu a že prý budeme klusat. Chvilku to šlo, ale objevilo se další strašidlo. Kaluž. Elfíka nezajímalo, že po levé straně bylo místo a že vodu mohl obejít. Ne, jen co kaluž spatřil, skočil i se mnou na hřebtě do pole ve snaze kaluž oběhnout. Snažila jsem se ho dostat nazpátek na cestu. Tenhle nápad se mu ale asi moc nelíbil, před cestou začal vždy couvat. Vyřešili jsme to tak, že pan Žák jel první. Hned jak má před sebou koně, tak je hodný. Klusali jsme dál až na konec. Poté jsme zahnuli zase do leva. Tam už se ale klusat vážně nedalo. Po oblevách se všechna voda z polí přehnala přez cestu, takže byla vymletá a hrozně podmáčená. Docela to klouzalo. Navíc je to trochu z kopce. Slezli jsme v kroku až dolů. A to už jsme byli v grindliku. Tam to tak hrozné nebylo, jen opět naše oblíbené kaluže. Šla jsem s mladým zase dopředu, aby se učil chodit taky trošku sám. To jsem neměla dělat. Můj veselý černý raubíř to pochopil tak, že má lepší možnost jít dopředu. Když uviděl kaluž, rozcválal se do strany a dělal, že se bojí vody. Ale nebylo to kvůli vodě. Bylo to prostě z toho důvodu, že se chtěl proběhnout. Zaroloval mi hlavu až kamsi pod sebe. Tím mě přetáhl hodně dopředu a jako by toho nebylo málo, začal vyhazovat. Já jsem se úspěšně začala sunout dopředu po jeho krku. Snažila jsem se mu hlavu vytáhnout zpátky nahoru, ale víte, jakou má takový kůň sílu? Pan Žák na mě kdesi vzadu křičel nějaké asi moc užitečné rady, ale já ho přez vítr vůbec neslyšela. Když už jsem se loučila s nadějí, že se v sedle udržím, dal Elf konečně hlavu nahoru. Já se zaklonila a konečně ho pořádně vzala zpátky. Elf zastavil. Sice moc nadšeně nepůsobil, ale stál. S úlevným výdechem jsem se otočila. Pan Žák a holky byli hrozně daleko. Když nás dojeli, vyslechla jsem si od pana Žáka pár ,,rad" co mám příště udělat jinak. Mě to bylo v tu chvíli vážně ráda, chtěla jsem uspořádat oslavu na počest tomu, že jsem se nenechala přetáhnout dopředu a že jsem neopustila bezpečí mého sedla. Nicméně pan Žák mi nakázal, ať jedu radši za ním.

 Když jsme objížděli velkou kaluž, byla cesta trošku do kopce. Hned jsem hlásila panu Žákovi, že Elfík se cítí být velmi přeplněn energií a že to podle toho asi tak bude vypadat. Než jsem to dořekla, Elf zvedl hlavu a jedním mohutným skokem vyskočil na kopec nahoru. Samozřejmě jsme se tímto elegantním gestem dostali zase před Queen a pana Žáka. Elf se jen nevzrušeně podíval po koních, kteří byli ještě pod kopcem a nadšeně zafrkal. Naštěstí nás čekal už jen jeden kopec, kde se podobné divadýlko opakovalo.

 Vyjížďka byla fakt fajn i když jsem celou dobu myslela, že El Faruca roztrhnu. A pan Žák určitě celou cestu dumal nad tím, jak roztrhne mě. Vždy jsem ale naše činy omluvila větou v tom smyslu, že je to ještě mladý koník, je jako dítě a tak se to musí prostě brát. Byslím, že to docela zabralo. Když jsme pak šli krokem domů na povolené otěži, už mi nic nevytýkal. Jupí.

 Po ježdění šla Eliška s Janinou ještě na jízdárnu makat trochu na kruhu. Já jsem Elfa dala domů. Než dojezdily, nastlala jsem celou zadní stáj a Sendy s Grácií. Poé, co uklidily koně do boxů jsme šly na oběd. Měla jsem sebou notebook, takže jsme se koukaly na film.

Asi ve třičtvrtě na dvě jsme se vyhrabaly z oběda ven. Lidé, kteří se měli přijet podívat na Sendy přijeli dřív. Pan Žák byl taky ještě na obědě. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem je zavedla do stáje, ukázala jim ji. Něco o ní trošku řekla a zodpověděla jejich otázky. Jen se ptali na to, čím podestýláme a na jakém udidle je ježděna. Byla jsem hrozně nervózní a tak jsem jim nabídla, jestli si ji nechtějí vyčistit. Souhlasili. Hřbílka se chopil pán. Začal Sendy drbat skoro až moc drsně. Ta to taky dávala na jevo, zvedala hlavu a klopila uši. Ale on si toho nevšímal. Chtěla jsem mu říct, ať na ni není tak hrubý, bylo mi ji v tu chvíli skoro až líto. Ale držela jsem jazyk za zuby. Po chvíli do stáje naběhl i pan Žák. Hned mi bylo líp.

 Ten pocit toho, že mi je líp mě ale hned přešel. Pan Žák mi Sendy nasedlal a já měla jít jezdit. Měla jsem Sendy předvést jak chodí na jízdárně. Měla jsem srdce až v krku. Chvíli jsem po jízdárně chodila jen v kroku. Pan Žák i s pánem, paní a dvěmi dcerami stál za ohradou a koukali na mě. Netušila jsem, co mám dělat. Očekávala jsem, že mi pan Žák řekne, ale on jen stál a tak trochu pohrdavě koukal. Bála jsem se. Po chvilce na mě houkl, ať si naklušu. Neznělo to ale jako pan Žák. Zněl tak ledově a nepříjemně. Myslela jsem, že se rozbrečím. Bála jsem se, že mu udělám ostudu. Pod sebou jsem vnímala Sendy. Nemyslela jsem na nic jiného. Snažila jsem si hlídat ruce nohy, prostě všechno, abych seděla předpisově. Adrenalin mi dokonale napumpoval žíly. Sendy to asi cítila, protože byla taky trošku nervózní.

 Po klusání jen na kruzích jsem si udělala pár vlnovek a pak jsem měla cválat na kruhu a pak taky přímo. Cval jsem si užívala nejvíc. Kůň se vám pod zadkem houpe jako křesílko. Navíc to byla prostě Sendy. Jedete relativně rychle, takže se soustřeíte na to, aby jste uvodila koně a ne na to, jestli na vás někdo kouká. Po ježdění jsem měla vážně radost. Sendy je prostě skvělá. Sesedla jsem. Ten pán si ji chtěl vyzkoušet pod sedlem. Prý to má být kůň pro něj. Sedl na ni. No, spíše ji hrcl do hřbetu. Pak do ní kopl a Sendy se pomalu rozešla. A mě to bylo jasné. Tenhle člověk ji neujezdí. Ona je takový jemný malý koníček. Ten chlap byl moc tvrdý. Ani ji nenaklusal. Kopal do jejích boků jak chtěl, ale Sendy se jen šklebila. Pak sesedl se slovy, že to nemá cenu. Tvářila jsem se neutrálně, ale v duchu jsem si tancovala taneček výtězství. Pan Žák mi řekl, ať vezmu Sendy dolů a umyju jí s holkama nohy. Pak tam s nimi ještě něco řešil. Nevím co a je mi to vážně jedno.  

 Umyly jsme jí pacičky a pak ji odvedly zpět do stáje. Když odjeli, pustili jsme koně do výběhu. Pan Žák řekl, že jde ještě domů. Všechna práce zbyla zase na nás. Dostlaly jsme stáje, napojily. U toho jsme samozřejmě stíhaly dělat nehorázně skopičiny. Jak jinak, nebyl tam nikdo, kdo by na nás křičel, ať už toho laskavě necháme. No nic, jejich mínus. 

 Večer jsme pak zahnaly koně a sundaly všem ohlávky. Pan Žák řekl, že přijde až večer, jen jim dát oves. Přijela mu totiž jeho dcera, Míša. Poté, co jsme obstaraly koně jsem se šla umýt, protože jsem s Janinou byla pozvaná na oslavu jednoho kamaráda, který slavil 18tiny.

 Video →www.youtube.com/watch

Já a Sendy

Malý Egon