15.12. 2012 Zámek Mnichovo Hradiště

Jako každý rok se na zámku v Hradišti konaly vánoční trhy. A my jako každý rok byli pozvání, abychom s našimi koňmi přijeli a povozili na nich malé děti. Měla jsem mít Sendy, která je známa pro své histerické výstupy a prostě celkově je to taková citlivka, která se všeho bojí. Místo ní jezdívala Farida, momochodem maminka Elfíka, nicméně ta už je se svým obdivuhodným věkem dvacetidvou let v důchodu. Ale mě to nevadilo, Sendynku mám prostě ráda a představa celého dne stráveného jen s ní mě naplňoval pocitem štěstí.

 Ráno jsme s Janou a ELiškou přijeli jako každou sobotu v osm hodin. No já asi o patnáct minut déle, protože pršelo a ráno to zmrzlo, takže táta musel jet ještě do práce solit. Hned jsme se pustili do hnoje. Oj, to zní trošku zvláštně. No prostě jsme začaly dělat hnůj, protože odpoledne už by potom nebyl čas. Hned co jsme udělaly celou stáj jsme nastýlaly, aby koně nestáli na dlažbě. V půl devátý pak přijela i paní Zajícová, která nám všem nabídla tykáni, takže prostě Kačka s její dcerou Maruškou. Pomohly nám koně vyčistit, nanosit sedla a pak ještě koně nauzdit. 

 Všechno bylo hotovo a mohly jsme jet. Já jsem jela na Sendy jako velký borec, protože jsem jela už po třetí a znala jsem cestu. Pak jela Kačka na Grácii a Maruška na Ladynce. Už jen vyjez ze vrat byl problém. Sendyna se kroutila a odmítala jít tam, kam jsem chtěla já. Na konec jsme to ale zvládly a z vrat přeci jen vyjely. Pak dělala scény v kopci dolů, lekala se kanálků a jiných obyčejných věcí. Co mě dostalo bylo, že se ,,bála" jít do sněhu. Všude byl sníh a ona tam prostě nepujde? Neměla jsem na to nervy a nechtěla jsem zdržovat, takže jsem pustila do předu Kačku na Grácii. Grácie je takový ,,traktůrek" aspoň jí tak občas říkáme. A ta prostě šla, nic neřešila. Sendy, jakmlie zjistila, že se prostě nic neděje a jde před ní kůň, se uklidnila a šla. Ale pod kopcem, kde jsme přecházely silnici jsem se zas naprděla dopředu. To se Sendy chovala slušně, než jsme dojely k velkému kontejneru, kterého se prostě zase musela bát.  Projely jsme vesnici a dostaly se na zasněženou cestu, kde se dalo parádně klusat. No, dalo by se i cválat, ale Maruška na Lady nebyla moc dobrá kombinace. Lady je poslední dobou docela ,,nabejčená" no prostě docela dopředu. Začaly jsme klusat. Nejdříve docela v tempu, ale Marušce Lady hrozně utíkala, chvíli jela i vedle mě, takže jsem zvolnila tempo a nechala ji jet po svém boku s tím, že jsem ji radila co má dělat a při nejhorším bych po Lady sáhla a nějak, snad, zastavila. Ale Maruška to docela nto, jak je malá zvládala. Doklusaly jsme až na konec. Pak jsme přešly silnici.

Čekala nás už jízda jen v kroku, protože cesta je stále po silnici. Ale protože jsme šikovné holky, zaklusaly jsme si ještě na jedné louce, kde byly stopy od sáněk. Pak jsme ještě poklusávaly kousky po silnici, kde byl trochu sníh. Dojely jsme až ho Hradiště, kde Sendy zase začala dělat ty své výstupy, že se bude bát kanálků. Bohužel to samé začala dělat i Grácie, takže pan Žák z toho byl docela nervní. Ale tak co, hlavně, že jsme dojely. Ono by se to obešlo i bez těch nervů, ale co už.

 Na zámku už jsme měli připravené místo. Prostě takový kruh ohraničený lany a dřevěnými tyčemi. Nejprve jsme s koňmi chodili po kruhu, aby se okoukali. Až na to, že mě málem Sendy sundala o jednu větev, když před něčím uskakovala, bylo všechno v pohodě. Teda až na počasí, pršelo. Pak už jsme sesedly a čekalo se na první děti. Pan Žák si na chvíli Sendy vzal a vodil ji, pro jistotu... Jako bych to nezvládla. No nic, aspoň jsem měla čas si schovat helmu do jednoho z pytlů, aby mi na ni nepršelo a vyhrabat si čepici. Pak jsme na koně ještě hodili deky, aby nebyla mokrá sedla. Pár dětí přišlo. Ale zatím jsme je dávali na Lady a Grácii, Sendy by se použila až jako poslední možnost, kdyby dětí bylo hodně. Ale nebylo. Déšť asi plno lidí odradil. Byl to asi nejslabší rok, co jsem zatím zažila. A pan Žák pak říkal, že to bylo nejlabší co zažil on. A to už nějaký ten pátek bude.

 Odvodili jsme vážně jen pár dětí. Já jsem na Sendy neměla ani jedno. Ale tak nevadí, aspoň se Sendy nestresovala. Až bych řekla, že na konci si to docela užívala, Elišky táta nám totiž donesl pytel mrkví a to se Sendy obzvlášť líbilo. Měli jsme tam být až do tří hodin. Ale pak už nikdo nechodil a nám byla zima. Takže jsme odjížděli už nějak ve čtvrt na tři. Já zase na Sendy, ELiška na Ladynce a Janina na Grácii. Celou krokovou pasž jsme si povídaly a chvilkami i zpívaly. Nejvíce pecky od Michala Davida. Tři trubky na koni, které si falešně prozpěvují Nonstop. To byl sem být ale pohled. 

 Konečně jsme se dostaly k louce, kde se dalo klusat. Celé jsme to proklusaly a pak jsme se dostaly na tu zasněženou cestu. Můj komentář, že by se tu dalo cválat každého nadchnul. Netrvalo dlouho a už jsme si to v rychlém tempu jely po cestě. Slyšela jsem jen zvuk sněhu pod Sendyninýmy kopyty. Eliška stále zrychlovala a zrychlovala. Houkla jsem na ni, jestli se něco neděje nebo tak, že jede jak v ohni. ,,Lady se zakousla a nemůžu zastavit!" Zněla odpověď. Chtěla jsem zbrzdit a říct to Janině. Ale ono to nebrzdilo. Koně byli tak veselí ze sněhu a z toho, že se konečně pořádně proběhnou, že prostě odmítali zastavit. Sedla jsem si pořádně do sedla a trochu se zaklonila. Cítila jsem, že Sendy zpomaluje. To mě uklidnilo, protože jsem věděla, že rozjařenou kobylku prostě zastavím. Ale Eliška nám stále víc a víc ujížděla. Pustila jsem Sendy a snažila se Elišku dohnat. Už jsme byly skoro ve vesnici. Eliška cválala už pomaleji, ale pořád cválala. Já s Janinou jsem přešla do klusu a pak i do kroku. Eliška Lady nasměřovala na obrovská vrata nějaké stodoly.Ladyna konečně pochopila, že do vrat asi vážně utíkat nebude a tak zpomalila. Musela jsem Elzu pochválit, tohle by mě asi nenapadlo. Celé vysmáté jsme pak v kroku dojely až domů. 

 Doma jsme pak koně odsedlaly a zabalily jim nohy. Já jsem si ještě přez Sendy hodila deku, protože byla celá mokrá, jak pršelo. Poté jsme sedla a uzdečky donesly do klubovny, kde bylo teplo, aby všechno pořádně oschlo. My jsme se převlékly do suchého a přišly také do klubovny. Už tam seděl pan Žák, Iva, která nám pomáhala vysazovat děti, Kačka s Maruškou, její druhou dcerou Jůlinkou a manželem a paní Žáková. Hned nám uvařila čaj. Na stole už byla vánočka a perník. Vždy po akci ,,Hradiště" se dělá takovéhle sezení. Povídali jsme si, smáli se... Je to úžasné, plno lidí, kteří žijí pro to, pro co já, pro koně. Takový ten pocit, že někam patříte. Měly jsme pro pana Žáka přichystaný dárek k vánocům, velký kalendář s fotkami jeho koní. Mamka mi řekla, ať mu ho dáme už dnes, protože tam budou všichni i paní Žáková a bude se to prostě hodit. Posezení trvalo asi dvě hodinky, takže když už se blížil tak nějak konec, slavnostně jsme mu ho předaly. Pan Žák z něj měl vážně radost, prohlížel si ho stále dokola, chválil fotky a bylo vidět, že je to upřímné. Teda aspoň doufám. 

 Poté už Kačka s rodinou odjeli, Iva taky a pan Žák šel ještě roznosit koním seno. Já s holkama jsme mu šly pomoci, pozametat stáje a dopustit vodu. Pak už jen zbývalo popřát koníčkům dobrou noc.

Kalendář :-)