Sobota 10.11. 2012 HUBERT

  Dnes náš čekal velký den. Náš první Hubert s Elfíkem. A můj první a dokonce i druhý pád. Ale pěkně od začátku.

 Svatý Hubert je patron lovu. Takže se každý rok na Ptýrově konná Hubertova jízda. Jde o to, že se sjedou koně a jezdci a ti absolvují jízdu. Jsme rozdělení do dvou lotů, jeden kluše a druhý cválá a skáče. Cílem je ,,chytit lišku". Jasně, že v dnešní době už se žádná liška nechytá. Ale dříve to tak bylo. V předu jede master, který zná trasu a ostatní jezdci jedou za ním. U toho si master musí všímat různých ,,prohřešků." Potom večer je soud. Každý jezdec před něj předstoupí a jsou vyřknuty jeho prohřešky. Za to musí vyplnit nějaký úkol daný soudcem. 

 Ráno jsem přijela už v půl osmé. Jela jsem s Káťou Altmanovou. Už tam byla Eliška i Janina. V osm hodin pak přijela i Anička Víšková. Každá jsme si udělaly hnůj u koně, na kterém pojedeme. Já samozřejmě mého milouše, Janina Lenku, Eliška Lady, Kačka Grácii a Anička Sendy. Potom jsme si je i vyčistily, připravily sedla. Pan Žák nám dal vyprané čisté dečky, abychom byli prostě krásní. Pak už jen nasednout a můžeme jet. Asi v devět jsme vyjížděli.

 Eliška jela s Lady první a já za ní. Přešli jsme silnici a šli po takovém travnatém plácku k další silnici. Po trávě to bylo kratší. Před námi se objevil malý nijak hluboký kanálek. Eliška se na mě otočila a prý jestli si proti němu může zaklusat a skočit. Nijak velký skok to nebyl, spíš jen takové ,,přehupsnutí." Jasně, že jsem souhlasila, že si tedy hupsneme s Elfíkem také. Eliška naklusala. Jakmile El Faruco uviděl, že Lady před ním zrychlila, dal hlavu dolů a vyskočil. Prostě udělal kozlíka. Nebo se říká také hrba, každopádně já to nečekala. Ale seděla jsem. Jenže on to inteligent udělal podruhé a já jsem elegantním obloukem letěla přez krk na zem. Elf hned zastavil a koukal se na mě pohledem, který říkal něco jako ,,nemáš být náhodou nahoře?" Holky se hned ptaly jestli mi nic není. Nic mi nebylo. Zlatá bezpečnostní vesta. Jen mi tekla krev z pusy. Asi se mi odřela dáseň o piercing nebo vážně nevím. Hlavní je, že mi vypadl. Praštila jsem se do pusy, už moc nevím čím, jestli rukou.. Nevím. Vyhrabala jsem se nazpátek do sedla a jeli jsme dál. Přešli jsme silnici a prošli jednu vesnici. Pak jsme dojeli až k leíku, který je perfektní na cválání. Eliška mě pustila dopředu, protože Elf, když vidí koně, jak před ním utíká nebo něco a není moc unavený, je celý veselý z toho, že se bude cválat. Jak to končí jsme mohli před chvíli vidět. Tedy spíše číst. 

 Naklusala jsem si.

Elfík s oušky dopředu vyšlapoval. Tudy ještě nikdy nejel. Blížila se mírná zatáčka, kde se zaskakuje. Hned pochopil, co se bude dít a vyrazil vpřed. Možná trošku rychleji, než jsem si představovala. Ale zas jsem ho nechtěla venku nějak extra hodně brát zpátky. Měla jsem ho pod kontrolou, nebylo to, že by mi nějak hrozně utíkal. Jen jsme cválali o něco rychleji než normálně. Docválali jsme až nakonec. Tam jsem počkala na holky. Lehce nás nestíhaly. Pak jsme přejeli další vesnici. U toho jsme samozřejmě kecaly. Anička nám prozradila, že si koupila koně. Kobylku, Rozalindu. Za chvilku jsme byli na Ptýrově. 

 Na Ptýrově jsme si vlezli do jedné jízdárny, která se používá jako opracoviště. Kromě dvou westernových koní tam nikdo jiný nebyl. Elfík se choval úžasně. Na hrazení mají pověšené různé cedule se sponzory. Podíval se na ně, ale neskakoval nic. Nojo, holt chlap, není tak histerický jako minulý rok Lenka, která se kolem nich bála projít. Jako člověk s vlastním koněm jsem si tam s ním i chvilku klusala a dělala kruhy, aby si zvykal. Pak už se to začalo scházet, v jízdárně bylo stále víc a víc koní. Chodila jsem s ním za Eliškou a za Janinou. Prostě za známím koněm. Byl ůžasný, nedělal žádné scény. Koně se mnohdy mezi cizími koňmi chovají jak šílenci. O mém koni to ale neplatí.

Na jízdárně (Foto - Janiny mamka :-))

Na jízdárně (Foto - Janiny mamka :-))

Seřazení (Foto - Janiny mamka :-))

 Za chvíli do jízdárny vjeli i masteři. Seřadili jsme se do řady. Čekala jsem, že Elfík nebude chtít v klidu stát. Zase mě překvapil. Stál a se zájmem pozoroval, co se před ním děje. Masteři vyjeli z řady a představili se. Paní Maňasová měla náš lot, klusový. Chvilku ještě něco říkali o průběhu jízdy atd. Pak jsme se rozřadili do lotů a mohlo se jet. S námi v lotu jeli ještě asi čtyři lidi. Někoho jsem znala, někoho ne.

 Vyjeli jsme. Přešli jsme vesnici, až jsme se dostali na louku. Tam, že budem klusat. Klusali jsme hrozně rychle. Elfíka to samozřejmě rozjařovalo, chtěl cválat a párkárt mi i vyhodil. Jeli jsme do obory. Normálně je tam ,,vjezd koním" zakázán. Kromě jednoho dne a to je právě na Huberta. Po chvíli se mladý uklidnil, trošku se utahal. Ale plno lidem tam ti koně dělali kravinky. Koně chtějí soutěžit atd. takže někdy zvládat je bylo vážně složité. Dojeli jsme až do lesa. Tam jsme opět klusali. Bylo nám oznámeno, že potkáme tři skoky. Malé, na překlusání, které se budou dát objet. A bylo to tu. Skoky se nedaly objet a mělo to asi padesát centimetrů. Jinak v pohodě. Nejlepší bylo, že ženská před námi se asi bála skákat, takže přesně před skokem zastavila a pomalu v kroku ho objížděla. Můj mladý rozjetý koník málem nezastavil. První skok sme objeli. Nevím, jak se nám to povedlo, ale druhý a třetí skok jsme si skočili. Eliška s Lady před námi. Byla vážně super, pořád se mě ptala, jestli nejede moc rychle, jestli může cválat atd. Byla jsem za to ráda. Takhle mladého koně tam asi nikdo neměl, takže tempo jsem si potřebovala určovat hlavně já a Eliška mě vážně podržela. Ale ta ženská mě vážně štvala. Poté jsme dojeli do něco hustšího lesa. Tam bylo asi šest skoků. Jeden spadlý strom, tedy kmen. A pak skoky z větví. A ta žeská před námi mě už vážně štvala. Zase před skokem zastavila a objížděla ho. Já jsem na ELišku houkla, že si to chci prostě skočit, ať na to jede. Takže Eliška i já jsme kolem té ženské prolétli a jeli dál. Tím pádem jsme se dostali před ní. Nic nás už nezastavilo, cválali jsme na další a další skoky. Elfovi se to vážně líbilo, opíral se mi do otěží, pravda někdy až možná trochu moc, ale pořád lepší, než aby se zastavoval. Po doskákání těchto skoků jsme jeli chvíli v kroku. Pustili jsme tu paní zase před sebe. Měla tam nějaké blbé kecy, že jsme ji předjeli a nevím co ještě. Musela jsem se vážně držet, abych ji nevpálila, že zastavovat před skokem taky není zrovna inteligentní. Ale měla jsem dobrou náladu, smála jsem se a nehodlala jsem si ji kazit nějakou ošklivou babkou na hubeném zrzavém koni. Prostě smůla. 

V ohradě (Foto - Janiny mamka :-))

 Za chvíli jsme přijeli ke stanoveništi. Je tam ohniště, klobásy, chleba, čaj... Prostě občerstvení. A jako bonus je vedle velká ohrada asi s deseti skoky. Trošku jsem se bála, ale nebylo proč. Vjeli jsme dovnitř. Koně se rozcválali, každý se tam předjížděl. Bylo to šílené. Skoky se daly objet. Ale já jsem s Elfem šla skoro na každou překážku. Skákal úžasně, pokaždé jsem šla s pohybem. Úžasný zážitek. Po skákání byla asi hodinku? Pauza. Vážně nevím jak dlouho to bylo. Měla jsem párek s chlebem. No dobře, tak s půlkou chleba, druhou půlku jsem dala Elfíkovi. U toho jsme si s holkama probraly, co všechno se stalo, jaké to bylo atd. Zjistila jsem, že Kačka v té ohradě spadla hned na prvním skoku. Jenže já v zápalu řízení jsem si toho ani nijak moc nevšimla. Viděla jsem, že se tam někdo válí, ale nevěděla jsem kdo. Ale nebyla sama, v druhém lotu taky někdo spadl. 

Pauza, Eliška a Ladynka (Foto - Janiny mamka :-))

Pauza, já a Elfík (Foto - Janiny mamka :-))

Pauza, Kačka a Grácie (Foto - Janiny mamka :-))

 Náš team :-) (Chybí Janina, nechtěla se fotit..)

 Byl konec pauzičky a čas na to, jet dál. Mohli jsme jet ještě jednou ty skoky v ohradě. Jasně, že jsem jela. Jenže povrch byl už docela rozrytý. Jeli jsme na první skok. Elfík zakopl a já mu spadla na krk. Ale vrátila jsem se do sedla a bez jednoho třmenu odskákala asi další dva skoky. Rozhodilo mě to a on se moc rozjel. Poslední skok nám byl osudný. Z nepozornosti tam nechal zadní nohy a já jsem letěla na zem. Zase. Nic méně, nic se nestalo, Elfíka mi chytili, já se zvedla a utíkala za ním. Pak jsme projeli zase lesík, kde jsme předjeli tu ženskou. Už si nějak nevzpomínám, buď skákala taky, nebo to objížděla v rychlejším tempu. Ale nikdo nás nezdržoval nic. Všechno jsme s Eliškou odskákali. Nejrychlejší cestou jsme pak dojeli až na Ptýrov. 

 Na jízdárně se s námi rozloučili a pozvali na večerní soud. Trošku jsem si oddechla. Přežila jsem a Elfík taky. Nic se nám nestalo. Jupí. 

 Cestou domů jsme si opět zacválali v lesíčku. Elfík už byl unavený, cválal pomaloučku, v klidu. To se mi u něj snad ještě nikdy nepovedlo. Až ho budu chtít trošku uklidnit, budu s ním muset jet něco jako Huberta. Je to neunavitelný kůň. Až do dnes jsem tomu vážně věřila.

Cesta domů

 Doma jsme koně odsedlali, dali jim seno. Já jsem na Elfíka ještě hodila deku a zabalila mu nohy do tepla. My sami jsme si pak šli sednout do klubovny, dali si teplý čaj a všechno jsme prodiskutovali ještě s panem Žákem a prostě i vylíčili zážitky. Pak jsme ještě napojili koníky a šla se jedna po druhé mýt a chystat se na večer na soud. Nikdo z nás se tam upřímně moc netěšil. Ale nejsme srabíci, to by bylo trapné tam nejet.

 Na Ptýrově jsme si sedli ke stolu a čekali, než soud začne. Objednali jsme si k tomu Kofolu. Čekání bylo hned příjemnější. Před soudem bylo ještě promítání. Někdo z ,,ptýrováků" měl kameru a točil. Byl zaznamenán můj úžasný pád Elfíkovi na krk. Ale pád přímo na zem už ne. Díky bohu. Pak začal soud. Eliška a Janina, protože Hubert jely poprvé, měli jen vypít panáka mléka. Já s Kačkou jsme měly s panem Žákem zatancovat polku. Nechodím do tanečních. Vůbec jsem netušila co a jak. Pan Žák taky neni nic moc tanečník. Udělali jsme asi jedno kolečko a já ihned zmizela zpátky na své místo ke stolu. Ale neměli námitky, úkol jsem zplnila. To bylo vlastně z večera všchno. 

Soud. Takže přiznejte se, kdo spadnul... Já, Kačka a pan Žák (Foto - Tereza Kolářová)

 Pak pro mě přijel taťka. Můj děda měl sedmdesátiny, takže jsme jeli rovnou na oslavu.