El Faruco

 El Faruca jsem dostala 14. července 2012 jako čerstvě dvouletého syrového hřebce. Vždy jsem milovala výzvy, ale tohle nebyla jen výzva. On byl moje největší životní zkušenost. Ten, kdo mi ho ,,poslal" do cesty určitě věděl proč.

Cesta k němu, k jeho duši byla těžká. Kůň nemuměl chodit na vodítku, nebyl zvyklý na sedlo, uzdečku, nechtěl se nechat čistit, neuměl zvedat nohy na vyčištění z kopýtek. Bylo jen na mém rozhodnutí, jak ho vše naučit, případně doučit. Po chvíli práce s ním jsem zjistila, že to tak snadné nebude. Měla jsem za sebou pouze jedno obsedání mladého koně, a to malé klisné kobylky, která mě naučila základy, ale byla naprosto fajnová, hned ve chápala a nesnažila se odporovat. To ovšem o mém hřebci neplatilo. Klisničku stačilo požádat a ona dělala. Ale jeho? Člověk s ním musel ,,diskutovat" o každém jeho pohybu. Docela často jsem pochybovala o tom, jestli já ovládám koně nebo kůň mě. Bylo mi to nepříjemné, velmi nepříjemné. Musela jsem vymyslet něco, jak se s ním domluvit. A přemýšlím o tom do teď. Od té doby, co El Faruca mám se můj pohled na koně, lidi a vlastně celý svět úplně změnil. Doufám, že k lepšímu. Když to teď píšu říkám si, že jsem byla hloupá, proč jsem jednala právě takhle... 

 Vše bylo horší a horší. Mohutný černý hřebec si ze mě dělal jen legraci zjistil, že strach uvnitř mě je silný a patřičně toho využíval. I když mi s ním občas pomáhal trenér, to co jsem cítila v sobě nezměnil. A to Elf moc dobře věděl. Nadešel další důležitý krok v našich životech. El Faruco jako hřebec nemohl do výběhu s ostatními koňmi. Jediným řešením byla kastrace. Navíc by to bylo lepší pro mě, aspoň by se mu trošku uklidnily hormony. Samozřejmě jsem s tím souhlasila s představou naprosto klidného vyrovnaného koně. Byla jsem naivní. Teď už to vím. Mohla jsem si za všechno, co dělal a já to po něm nechtěla, sama. Můj strach mě ovládal a moje ješitnost mi zakazovala si přiznat, že si vše způsobuji jen a jen já. Neuměla jsem nic jiného, než schazovat to na koně.

Nadešel ten osudný den. Nervózně jsem čekala na veterinářku.

Elf byl připravený v boxu. Netušil, co se na něj čeká. Bylo mi z toho zle. Bála jsem se ho, ale měla jsem ho ráda. Cítila jsem to jako velkou zradu proti němu. Ale už bylo pozdě, přijela doktorka i s pomocníkem. Nakázala přinést kýbl čisté vody a stopky. Vyvedla jsem Elfa ven. Dala mu injekci a uspala ho. Pak začala operace. Vše jsem viděla na vlastní oči a pomáhala u toho. Když to teď píšu, musím se usmívat. Od té doby jsme kastrovali ještě jednoho hřebce, který ale nebyl můj. Pomáhala jsem, ptala jsem se na vše co mě zajímalo. Nic mi nevadilo. Ale u Elfa jsem se na to nemohla ani podívat. Vědomí, že kastrují mého koně bylo lehce znepokojivé. Po chvíli bylo vše hotové a už se jen čekalo až se koník probere. Jasně, já mam vždy smůlu. El Faruco se probral dřív. Pod vlivem látek na spaní se však nehorázně motal. Neudrželi ho. Nacouval do dřevěných palet. Poranil si ocas. Teď už to vím, ale v tu chvíli jsme si ničeho nevšimli. Odvedli ho do stáje. Vedl ho tam táta, trenér a pomocník, co přijel s veterinářkou. Pod vlivem anestetik se ještě motal. Z každé strany ho podpíral jeden člověk, aby neupadl. Bylo mi na nic. Vidět to nádherné zvíře ještě den před tím plné energie, jak se pomalu plouží ke stáji, byo zdrcující. Čtyři dny nesměl ležet, nesměl na pastvu. Byly to nejnamáhavější čtyři dny v mém životě. Elf musel být vyvázán, takže nedosáhl na vodu ani na krmení. Byla jsem u něj prakticky stále. Buď jsem ho brala na vodítku ven nebo mu seděla na žlabu a četla. Nahlas, aby si zvykl na můj hlas. Myslím, že byl i rád, že tam není tak sám. Stále tahat těžký kýbl s vodou, zametat mu box, nosit seno. Nic jiného jsem nedělala a na nic jiného jsem nemyslela. 

 Po čtyřech dnech se mohl konečně nastlat box a El Faruco odvázat. Po tolika dnech stálého stání byl dost unavený takže docela často ležel. Jak se říká, život jsou okamžiky. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme spolu před spaním leželi na slámě v boxu a já mu vyprávěla nejrůznější historky a příběhy co se mi kdy staly. Cítila jsem, jako by se z nás stal někdo úplně jiný. Z nás dvou byl náhle jeden. To jsem si ovšem jen myslela.

Nastal čas učení. Rána se mu hojila a mladý kůň pčirozeně potřebuje pohyb. Začal chodit na lonži. Do teď mi občas zazlobí na pravou ruku, ale už vím, jak to řešit. Trenér ho lonžoval asi jen 5x a když si byl jistý, že to koník trochu zvládá, vrazil mi ho do rukou. Nevěděla jsem co dělat, když budou nějaké potíže. Nevěděla jsem pořádně nic o lonžování. Tak to také vypadalo. I po kastraci zlobil, sváděla jsem to na to, že si dělá ,,legraci". Nedělal, jen prostě nevěděl co chci, protože já to taky přesně nevěděla. Vzdávala jsem to. Kůň mě neposlouchá a navíc se objevil další problém. Již zmíněný zraněný ocas. Při pádu do dřevěných palet si nejspíš nalomil poslední obratel v ocasu či co. Dodnes pořádně nevím. Dlouhé týdny, snad měsíce jsem se snažila ocas zachránit různými mastěmi, zábaly odvary. Nakonec zkončil bez ocasu. Prostě mu ,,upadly" celé dlouhé žíně, zbyla mu jen kost. Další dilema. Kost mu musí zarůst, kdyby ne, musí znovu na operaci. Kost nakonec velmi dobře zarostla, nyní má žíně dlouhé až pod zadek, takže snad přez zimu ještě porostou a na jaře by je mohl mít tak po hlezna.

Stále jsem ale měla vidinu dobře naježděného koně. I když jsem to mnohdy chtěla vzdát úplně dokonce ho prodat, vždy tu byl pro mě někdo, kdo mi pomohl. Ať už trnenér, nebo kamarádky, Jana a Eliška. Věřili mi. Věřili v nás. To mi velmi pomohlo a vždy jsem se do práce vrhala s novou vervou i když mnhody to končilo jen slzami. Začala jsem El Faruca zvykat na dečku, přijmout do tlamy bez problémů udidlo a potom ještě sedlo. Někdy to bylo moc fajn, jindy naopak to byla práce nanic. Ale stále jsem se učila. V tu chvíli mi to tak nepřišlo, ale když se na to koukám takhle zpátky, byla jsem hloupá. On mi poukazoval na moje chyby, na to, co dělám špatně. Já ho neposlouchala.

 Společnou prací jsme se dopracovali až sem. Dělám s ním už přez rok. A teprve za ten rok můžu říct, že si konečně rozumíme. Přijde mi, že jsem se naučila naslouchat koním. Nejen koním, ale i lidem. Už neříkám to, že on si ze mě ,,dělá srandu." On to dělá z nějakého důvodu, Snažím se přijít na ten důvod, případně mu nějak vyhovět. On zas naoplátku se snaží vyhovět mě. Konečně můžu říct, že jsme kamarádi. Přišla jsem na něj? Spíš on na mě. Jezdíme na vyjížďky, děláme lehčí jízdárnu a pomalu, ale jistě přidáváme. Chystám se s ním v říjnu na Huberta. Je to ten nejlepší kůň, jakého jsem kdy mohla dostat. Má povahu přesně takovou, jakou jsem si představovala, má temperament. A navíc má ten nejsladší pohled na světě. 

Děkuji ti El Faruco, že tu pro mě vždy jsi, mám tě ráda.

Důležité info

Jméno - El Faruco

Přezdívka - Elf, Elfík, Elfíček, Jarda, Milouš

Plemeno - Česky teplokrevník

Datum narození - 9.5. 2009

Majitel - Simona Janoušková

Otec - Eibisch II

Matka - Farida č. 1534 po 240 Furioso Jílovský